Vietnam

Výprava do Vietnamu je koupená docela narychlo, měsíc před odletem, ale cena 14 000 je dobrá. Odlétáme cca v sedm ráno, čili přespíme u bráchy a v pohodě to na letiště v Praze stihneme. Holka je nemocná, rýma, bere antibiotika, nemůže skoro mluvit. Má z dlouhé cesty trochu strach. Odlétáme 5.4.2018 do Paříže, což je na uplně jinou stranu než chceme. Tam máme na přestup asi pět hodin, ale letiště CHDG je velké, hodně terminálů, ještě rozdělených písmeny. Trochu zmatkujeme, ale na průser v Manile to ani zdaleka nemá.

Let do Saigonu trvá 12 hodin, jelikož letíme s Air France, popíjím koňáček a pivo. Pivo nad Indií dojde, no jo, Francouzi. Přejdu tedy plynule na víno. Nad zadní Indií pak usínám na dvě hodiny spravedlivým spánkem opilce. Do Saigonu dorazíme 6.4. v 10 ráno, je mi trochu blbě, asi mi Francouzi podali nějakou oschlou bagetku k snídani, jinak si to vysvětlit neumím…

Na letišti vyřizujeme víza, na základě zvacího dopisu, ketrý máme sebou. Vše bez problému, zaplatíme, sedneme na autobus a jedeme k našemu ubytování. Je to pokoj bez oken, asi 16 metrů čtverečních včetně koupelny, ale pěkný.

Ve Vietnamu se platí vietnamskými dongy, ale téměř všude vám vezmou i dolary. Kurz je ale trošku horší. Dolary nejvýhodněji směníte ve zlatnictvích. Kurz je jednoduchý za jednu korunu dostanete cca 100 dongů. Vietnamci to na cenovkách často zkracují, čili místo 100 000 napíšou 100K, což navozuje dojem právě 100 Kč :).

Bydlíme hned u velkého parku. Ubytujeme se a dáme si ve vedlejší hospůdce jídlo. Pak se asi půl hodiny nemůžeme zbavit pouličního prodejce brýlí a zvláštních škrtacích sirko-zapalovačů. Bylo mou chybou, že jsem o tento vynález projevil zájem. Pak jdeme spát.

Vyspaní do růžova se odpoledne vydáváme do města. Hned u hotelu nás staví další prodavač zmiňovaných zapalovačů a brýlí. V podstatě asi polovina Saigonu se živí tím, že obchoduje s tímto artiklem. Jsou docela otravní a nejlepší obranou je mít na hlavě brýle vlastní a v případě zapalovače se hlavně s nadšením neptat, co to je a jak to funguje. Projdeme se na náměstí k radnici a k řece.

V Saigonu stojí malé pivo v plechu cca 10 – 20K.

Mapa naší cesty polévka pho... ...strýček Ho
mapa naší cesty polévka pho... ...strýček Ho

7.4.

Spíme dlouho, takže jdeme rovnou na oběd do pekárny za rohem. Vietnam je bývalá francouzská kolonie a tak si pochutnáme na výborné bagetě. Před pekárnou je stanoviště taxíků. Jelikož brzy ráno odlétáme dál, tak se jednoho řidiče ptáme, zda tam nad ránem bude stát a zda by byla možnost hodit nás na letiště. Kývne, že ano a že na stanovišti vždy stojí alespoň jedno auto. Tak jsme klidní a vyrážíme do města.

Navštívíme muzeum války, vstupné 40K. Je to velmi zajímavé. Stavíme se na tržnici a zevlujeme po ulicích.

Posléze zamíříme zpět do hotelu. Pobalíme věci a chceme jít brzy spát. Ale zalehneme až po půlnoci.

legendární UH-1 Iroquois, zvaný Huey kulomety pivko na ulici, tzv. na pangejtu
legendární UH-1 Iroquois, zvaný Huey kulomety pivko na ulici, tzv. na pangejtu

8.4.

Parádní budíček v půl páté, sjedeme na recepci, hotel je zamčený, ale recepční spí na dvou sražených židlích - akorát se vejde. Snažím se ho nějak slušně budit, kašlu, dupu, nahlas si s holkou povídáme, nic... Pak s ním musíme normálně třást. No rumpluju s ním silně. Cukne sebou, probudí se a sletí z té provizorní postele. Omlouváme se a chudák nás pouští ven.

Hurá na stanoviště taxíků, kde má podle toho kujóna z odpoledne čekat určitě alespoň jeden vůz. No, co jsme asi čekali, místo zeje prázdnotou. Tak chvíli postáváme u pangejtu a máváme na taxíky. Jeden zastaví a říká si nehoráznou cenu (vidí dva bílé s báglama brzy ráno, chápu ho). Posíláme toho dobráka někam a hned za ním staví další, ten nás vezme za 150k až na letiště, kde už to známe. Abychom ušetřili, máme jeden batoh jako příruční a zavazadlo holky necháme odbavit.

Po hodinovém letu přistáváme ve středním Vietnamu ve městě Da Nang. Máme zamluvené ubytování v hotelu téměř u moře. Krásný hotýlek s výhledem do nějakého vnitřního dvorku. Pak si toho všimnu - celý dvorek je obsazený potkany. Některé kusy jsou velké jako jezevčík. Pobíhají, žerou, rvou se. Nevím, co budu dělat, až mi tam dolů spadne zmrzlina… Pak si všimnu, že za plotem v jakémsi přístavku škrábe paní brambory. Myši běhají kolem ní, málem se jí otírají o záda a té dobré ženě to vůbec nevadí!

Nu vyjdeme si do města dál od moře, nic moc, žije to hlavně u pláží. Přejdem řeku po mostě tvaru draka. Vezmeme taxi a jedeme na výlet na Mramorovou horu. Projdeme jí, jeskyně, skály, sochy - pěkné. Po návratu k hotelu se mrkneme k moři, ale není to na koupání, hodně fouká a jsou vlny.

na Mramorové hoře na Mramorové hoře chrám v jeskyni
na Mramorové hoře na Mramorové hoře chrám v jeskyni

9.4.

Zajdeme nahoru do hotelu na snídani za 3 dolary. Pak se koupeme. Svítí, ale hodně fouká, plavčík nás pustí do moře jen po pás.

Po obědě si zařídíme výlet do slavného městečka Hoi An, za 150K na osobu. Po cestě se minibus stavuje ještě na Mramorové hoře, což nás moc nepotěší, protože jí známe od včera.

V Hoi An je to moc pěkné, ale strašné množství turistů. Projdeme se, najíme a jedeme zpět. Vycházka kolem pláže, dáme pár piv. Krysy běhají i po pláži! Asi ta stejná parta, co bydlí u nás pod oknem. Na večeři jdeme do klasického pouličního bufetu, moc dobré a za 30K. Večer popijíme na pokoji a hledáme, kam další den.

pláž v Da Nang nudlééé most v Hoi An tradiční lampiony
pláž v Da Nang nudlééé most v Hoi An tradiční lampiony

10.4.

Ráno vstanu brzy a jdu si zaběhat na pláž. Je to super, ale už se dělá pořádný hic. Objevím workoutové hřiště, shodím triko a dám hustou cvičbu! Machruju před děvčaty, která tam zevlují, a pak běžím zpět. Na pokoji, po sprše zjistím, že jelikož jsem se před cvičením neprotáhl, nemůžu hýbat hlavou. Je to vtipné, bolí mě i se zvednout z postele, a když už, tak u toho náramně řvu. Jediné co mi pomáhá, je studené pivo - jako obvykle.

Zajdeme na koupačku, moře pořád rozbouřené. Tak zase jen po pás. Ale rácháme se pěkně. Přes oběd jdeme na pokoj, je pekelné vedro. Pak koupíme jízdenky na bus, zítra se přesunem do města Hue, jelikož do Hanoje odtud vychází letenky velmi levně. Odpoledne se opět koupeme, večer zajdeme na večeři do oblíbeného bufetu. Následuje procházka po pobřeží, kde všude rostou obří hotely. Posedíme a jdeme se chystat na zítra.

11.4.

Ráno zamávám potkanům pod oknem a v osm jsme před cestovkou, kde nás vyzvedne dodávka a hodí k přepravci, který nás ještě s ostatními veze do Hue, posledního sídla císařské dynastie! A zároveň místa velké bitvy vietnamské války.

Po opuštění klimatizovaného autobusu, kolem poledne na nás dolehne ohromné vedro. Najdeme včera objednané ubytování. Mají bazén! Paráda. Koupeme se, já se schovávám ve stínu a piju jedno pivo za druhým, jediná účinná obrana proti teplu. Paní hoteliérka žasne nad spotřebou žíznivého!

Byla by škoda ztratit všechen čas u bazénu a tak zamíříme k citadele do Zakázaného města, sídla císařů z dynastie Nguyen a za války i hlavního stanu Vietkongu. V ohromném vedru projdeme rozlehlé Zakázané město a pak přejdeme řeku a posadíme se na jídlo. Za 90K je to vskutku hostina.

Najezení se vrátíme do hotelu a jdeme se projít do ulic. Město Hue je super, nakonec litujeme, že tady jsme jen jednu noc a vlastně jsme sem jeli jen z důvodu levných letenek na sever. Ale už se nedá nic dělat. Projdeme se ulicemi, sedneme na pivo. Místní už nám nenabízí pouze marihuanu, ale i kokain. Jako obvykle odmítáme.

Zakázané město - vstupní brána Zakázané město večerní posezení
Zakázané město - vstupní brána Zakázané město večerní posezení

12.4.

Letadlo letí až odpoledne, tak strávíme ráno a celé dopoledne u bazénu. Pak nám paní z hotýlku objedná taxi a dobrý muž nás bez problému hodí na letiště. Do Hanoje je to hodina a z letiště se za 30K dostaneme do centra města autobusem. Chlapík, co v autobusu prodává lístky a říká lidem kde mají vystoupit je fajn. Když v přeplněném dopravním prostředku vidí někoho, kdo by rád seděl, podá mu noviny a dotyčný si na ně může sednout na zem, nebo na schůdky.

Hanoj je jiná než Saigon, taková více asijská. Saigon je modernější, více západní.

V úzkých uličkách projíždí nespočet motorek a kol. Ubytujeme se, máme malý balkon hned nad jednu z těchto úzkých a rušných ulic. Jdeme ven, někam na večeři. Sedneme zase do klasické jídelny, kterých je Vietnam plný. Dám si nějaké nudle a maso. Přinesou mi k tomu i misku s vývarem. Chci machrovat a dělat světoběžníka, tak odvážně vyleju vývar do velké misky k masu a nudlím a vytvořím tak polévku. Obsluhující děvčata se začnou velmi nahlas smát… Jedna z nich mi donese misku novou a naznačí, že to mám pít samostatně. Jsem to samozřejmě věděl, ale chtěl jsem to mít jako polévku!

Pak se projdeme kolem jezera po parcích. Jedna dobrá žena mi do ruky vrazí tři jakési koblihy a chce za ně 20K, zboží zpět nechce ani za nic. Tak dám peníze a vydupu si ještě jednu koblihu navíc, kampak na mě, paní!

O kus dál potkáme pouličního ševce, má krabičku s obuvnickým nářadím, klihem a podobně. V podstatě mi sebere z nohy žabku a začne mi podlepovat podrážku nějakou gumou. Říkám, že nechci a aby jí vrátil. Nerozumí, usmívá se a dál opravuje mou botku. Pak mi vezme i druhou a podlepí jí také. Práce mu jde od ruky, jen co je pravda. Šikovný prťavec. Původně jsem tyto žabky kupoval za cca 60 Kč ve sportovním řetězci. Švícko chce za podlepení 50K. Pravda, hodnota obuvi by se téměř zdvojnásobila! Ale nesouhlasím, jelikož jsem opravu výslovně neobjednal. Nakonec mu dám 20K, jako té koblihářce. Spokojenost na obou stranách. Večer zakončíme na malém náměstí v baru na pivku.

pouliční prodavačka pagoda na jezeře noční Hanoj
pouliční prodavačka pagoda na jezeře noční Hanoj

13.4.

Spíme asi do deseti, pak se podíváme k opeře a Hanojské katedrále Svatého Josefa. Projdeme se zas kolem jezera Hoan Kim a k soše Ly Thai To, císaře a hrdiny, kterému přinesla z jezera obří želva magický meč. Večer si opět sedneme na pivo, do hotelu jdeme dřív, musíme se pobalit, zítra jedeme zase dál.

císař Ly Thai To katedrála Svatého Josefa Hanoj z balkónu
císař Ly Thai To katedrála Svatého Josefa Hanoj z balkónu

14.4.

Ráno jdeme na vlak. Zastaví nám rikša na kole a že nás za 80K odveze k nádraží. Ukazujeme, že jsme dva a máme batohy. Prý ok, tak tedy dobře, jedeme, jak chceš, mravenečku! Plahočíme se ranní Hanojí, v mírném kopečku jde rikšák dokonce do stoje, jako by šlo o žlutý trikot! Je jak Ján Svorada. Pak zastaví u nádraží, leje z něj a funí, nemůže ani mluvit. Však jsme ho varovali. Dáváme mu dýško a mizíme, kdyby to s ním náhodou švihlo, ať to není na nás.

Vlak je super, při jedné situaci se projeví i pověstná nekonfliktní a klidná povaha Asijců. Dva strýcové se málem servou kvůli místu na zavazadla. Na uzdě je drží pouze jejich malinké manželky. Dojedme do města Ninh Binh. Ubytujeme se a vezmeme si taxi na blízkou atrakci, vyjížďku na lodičkách po řece. Nafasujem záchranou vestu a sedneme do loďky k chlapíkovi. Do vesel se neopírá rukama, ale nohama - zvláštní. Jedeme krásnou krajinou i jeskyněmi. Na konci výletu, kde se loďky otáčí jsou na řece trhovci, ale vše mají strašně předražené, tak nic nechceme. Obchodník naznačuje, že máme koupit alespoň něco tomu našemu veslaři, tak jo, svolíme. No nacpe mu pivo, ovoce a ořechy, to vše za 100 K! No teda. Mé židovské srdce pláče. Veslař se směje, láduje se ořechy. Ze slušnosti nám nabídne, no nechceme, jen si to užij, jen si pochutnej! Za kilo! Po návratu si nenápadně říká o tuzér, torby má ještě nacpané ořechy a vydatně to zalívá pivem. Nic mu nedáme, dostal proviant.

Zpět do Ninh Binh jedem taxíkem, který platíme napůl s nějakými bělochy. Projdeme se po městečku a dáme si zvláštní přechlazené pivo v hliníkové lahvi.

Městečko Ninh Binh není vůbec turistické, všude visí vlajky se srpy a kladivy a o šesté večer se rozezní obecní rozhlas a pouští asi propagandu. Večeři si dáme ve vývařovně, rýži a maso. Místní na nás koukají a smějí se, tak se také smějeme.

podzemní řeka výlet na loďkách nožní veslovač
podzemní řeka výlet na loďkách nožní veslovač

Ninh Binh čerstvé pivo chrám u řeky
Ninh Binh čerstvé pivo chrám u řeky

15.4.

Půjčujeme si od domácího motorku a jedeme na chrámy za městem, vypadá to na déšť. A taky že jo, za chvíli leje jak z konve. Jenže průser, u motorky se zaseklo sedátko a nejde otevřít! Co teď, jsme bez pláštěnky. Přijedeme k jezeru a vydáme se na ostrůvek s chrámem. Všude je bláto, u mašiny nám podklouzne kolo a pěkně jí položíme. Jsme mokří, špinaví... Kousek od chrámu je pár domků a nějký chlapík nám naznačuje, abychom se šli k němu schovat, tak jdeme, rukama nohama mu naznačujeme náš problém se sedátkem. Bere nás k sousedovi, což je mladý kluk s malou opravářskou dílnou. Opraví nám motorku! Ale nikdo neumí ani slovo anglicky. Pozvou nás dál, dostanem čaj, oběd odmítneme, nechceme je vyjídat. Povídáme si pomocí google překladače. Mechanik něco píše a na displeji svítí: Koupil jsem si bič.

Povídám holce, je zle… Nakonec se dopracujeme k tomu, že chtěl říct: Použil jsem olej. Chceme mu za opravu zaplatit, ale nechce si nic vzít, moc děkujeme a rozloučíme se, hrozně fajn lidi. Přestalo pršet, tak jedeme dál. U řeky si dáme polévku Pho, při placení se nám zase smějí, mají srandu z mé výslovnosti slova Pho, jenž jsem se světácky naučil vyslovovat jako „fóóó“ což při špatném akcentu znamená prostitutka. Zajedeme k chrámům, ale je to na dlouho a máme strach z dalšího deště, čili se vracíme zpět do města. Dopravní špičkou se hladce dostaneme až k našemu hotelu a nenápadně odevzdáme nehorázně zasviněnou motorku.

Projdeme se, v Ninh Binh chcípl pes, žádné obchody, nic, jen trh a klasická jídelna.

holka a mašina hory po cestě šikovný opravář s rodinou
holka a mašina hory po cestě šikovný opravář s rodinou

16.4.

Brzy ráno jdem na autobus, který nás vyzvedne a dojedeme na trajekt, přeplavíme se na ostrov Cat Ba. Projdeme se k moři, je docela studené, ale koupeme se, to by byl hřích tam nevlézt!

Večer zapadneme do baru, pivo je za 25K, s tím, že každé třetí zdarma. Dobrý. Koktejl stojí 50K. Tak bytelně zapaříme, pak jdeme dovnitř, je tam diskotéka. Kvalitní akce.

Najdeme si kamarády, holčinu, která pracuje jako provozní, má růžovou bundu, tudíž jí přezdíváme Růžová a číšníka, kluka, co se narodil 24.12 a nechává si přezdívat Chris – jako Christmas - Vánoce. Růžová umí hezky anglicky, Vánoce téměř vůbec. Jelikož v baru není moc hostů, sezóna ještě nezačala, tak kecáme skoro o všem.

výhled z pokoje procházka po pobřeží ostrov Cat Ba
výhled z pokoje procházka po pobřeží ostrov Cat Ba

17.4.

Půjčíme si motorku, snad za 40 K, na celý den, takový krásnej kepl. Jedeme se podívat nahoru na kanónovou pevnost (Vánoce sloužil vojnu u dělostřelectva a o pevnosti mluvil) a pak do vnitrozemí, projít prales a vylézt na horu. Po cestě se stavíme v ohromné jeskyni, kde se za války ukrývali lidé, byla tam i nemocnice a kino. V džungli je strašné vedro a vlhko, ale na horu vylezeme. Po cestě zpět rozměníme peníze, tentokrát ve zlatnictví, mají super kurz. Večer jdeme zase do baru, Vánoce je nějakej línej a Růžová jej za to párkrát nakopne do zadnice. Nemají to s ní klucí asi lehké.

kanónová pevnost výhled z hor na ostrově hory v džungli
kanónová pevnost výhled z hor na ostrově hory v džungli

18.4.

Podle cestovního plánu bychom měli opuštět ostrov, ale líbí se nám zde, tudíž zůstáváme, uděláme si den u moře, válíme se po pláži, koupačka. Na oběd zajedeme do města elektrickým autobusem. Řidiči elektrických busů jsou prapodivná sebranka, je jich hrozně moc, jsou hluční shromažďují se na konečné točně, hrají neznámé hazardní hry, nadávají a křičí. Jsou mi sympatičtí. Večer zase do našeho oblíbeného baru.

19.4.

Dnes máme v plánu výlet. Jedeme lodí do zátoky Ha Long. Cena i s obědem je 13 dolarů, zařídil nám jí chlapík od nás z hotelu. Což je oproti cestovkám na ulici úplně zadarmo. Proplouváme mezi skalními věžemi, pak nám půjčí kajaky a můžeme se projet jeskyněmi. Na lodi jsou s námi i nějaké uřvané Američanky, jedna z nich se jmenuje Megie a máme upřímnou chuť jí zabít.

Na oběd nás sesadí ke stolům. Sedíme s Polákem a Litevcema. Oběd dobrý, když už nikdo nemůže, tak to všechno spasím, aby nevznikla škoda a náhodou se něco nemuselo vyhodit.

Pak zastavíme u Opičího ostrova, kde se drápeme na vyhlídku, ale sopečné skály jsou hrozně ostré a máme jen žabky, je to dost nebezpečné. Tak to v půlce otočíme a jdeme zpět. Na pláži se vyskytují malé opice, tak je fotíme, ale nemá se k nim moc přibližovat, protože koušou a můžou mít blechy a vzteklinu. Ještě si pořádně užijeme moře, je to naše poslední ve Vietnamu. Navečer se vrátíme do ubytování a jdeme do baru, rozloučit se s Růžovou a Vánocema.

kamenné věže vyhlídka na Opičím ostrově pláže na jihu ostrova
kamenné věže vyhlídka na Opičím ostrově jedna z mnoha opic

20.4.

Jedeme do Hanoje, bus nás hodí téměř až k hotelu. Dáme dosušit věci na balkón a jdeme do města, projdeme se k Ho-či Minovu mauzoleu a na muzeum války, pak na domácí pivo bia-hoi. Pivko za 7 korun... Dělám jak zkažený, za každé co vypije holka mám já tři. Jé je, to chutná. Pak se o kus dál najíme, dáme si smažené brouky s rýží.

Po cestě do hotýlku si kupujeme lístek na bus do Sapy. Jdeme spát dříve, protože zítra vstáváme brzy.

21.4.

Ráno mrholí. Vstáváme časně, musíme probudit recepčního, aby nás pustil ven. Čekáme před hotelem na bus a nic. Mrholí, chlápci vedle na stavbě pustili míchačku. Nemáme ani žádný papír, jen příslib kluka ze včera, že nás bus vyzvedne. Hodinu tam stojíme, nikde nikdo. Tak holka volá a píše na cestovku, odkud máme lístek. Pak jde kolem recepční, tak ho zaúkoluje, aby tam také zavolal. Já vyhlížím karosu. Prý už jsou na cestě. No skutečně za chvíli přiběhne mužíček a vede nás k autobusu. Tak sláva.

Při jedné zastávce okrade nějaká špinavá mrcha holku o 100K, udělá trik s vracením peněz za bagety a vrátí právě o 100K méně.

Pozdě odpoledne dorazíme do Sapy. Horské městečko, takový Vietnamský Špindl… Všude je vrstva zvláštního červeného prachu nafoukaného z hor a staveb. S problémy najdeme ubytování a projdeme se po městečku. Výhled na vysoké hory je nádherný, nejvyšší hora má přes 3000 metrů a na rozdíl od Alp, nebo Tater není pohoří orváno ledovcem, čili jsou to ohromné zelené kopce.

Ho Či Minovo mauzoleum muzeum války železnice v hanoji hory
Ho Či Minovo mauzoleum muzeum války železnice v hanoji hory

22.4.

Od domácího si půjčíme motorku, to je teda kepl, ne domácí, ale motorka. Neudrží neutrál, chcípe, tak se musí pořád tůrovat. Vyrazíme po silnici, podívat se k chrámu při spodní stanici lanovky na nejvyšší horu Fan si Pan. To co uvidíme na záchytném parkovišti, splňuje ty nejhorší obavy – hordy Číňanů a Vietnamců proudí svozovými autobusy dolů ke stanici. Tak se také svezeme. Je zde pravděpodobně celá půlka Vietnamu a čtvrtina Číny, chtějí se s námi fotit, je to holota. Schválně si jdeme prohlédnout fronty na lanovku, zde se opět ukáže pověstný asijský klid a tolerance, když se dvě rodiny servou o místo ve frontě. No, rychle odsud pryč.

Vrátíme se do Sapy a jedeme se podívat do vesnice jednoho z domorodých kmenů – Hmongů. Po cestě se stavíme na jídlo, ptám se chlapíka, zda má polévku. Praví, že ano, ale pouze psí. S nadšením přijímám. Holka si nedává. Jídlo je výborné, pravděpodobně větší masné plemeno, připomíná to hovězí. Z hlavní asfaltky sjedeme na prašnou horskou cestu a po ní dojedeme až do vesnice. Na jejím konci je prý jeskyně, která se dá projít, tak honem tam.

Zaparkujeme stroj a okamžitě se kolem nás seběhne horda místních dětí, za 20K půjčují baterku do jeskyně. Vyberu nejmenší a nejšpinavější holčičku. Dám jí bankovku a dostanu světlo. Další z dívek to ale nevzdává, přisazuje, že pohlídá i motorku! Otočím se na tu svou a ptám se, zda i ona bude hlídat. Nadšeně přikyvuje a stoupá si před náš kozí dech.

Jdeme na průzkum podzemí, dvě holčičky jdou s námi, mě oslovují obligátně „sir“ holce říkají „big girl“. Já prozkoumávám podzemí samostatně, holka v doprovodu děvčátek, které odmítají přestat mluvit. Jeskyně menší ale pěkná, do zadních prostor úplně dole se musí po kolenou.

Na světle u motorky se rozloučíme a jedem. Ve vsi si dáme ještě něco k pití a odoláváme nabídkácm žen, které se nám stále pokoušejí něco prodat.

Pak Míříme pomalu zpět do Sapy. Když tu náhle, kousek před asfaltkou začne zadní kolo nějak „plavat“. Píchli jsme. Malér. Naštěstí hned u hlavní silnice má místní chlapík dílnu a defekt nám za 200K opraví. Je to asi židovina, ale co už.

Do Sapy se vracíme během dopravní špičky, stojíme v koloně a různě předjíždíme. Auto před námi to neodhadne a štrejchne zrcátkem paní na motorce, motorka leží, paní leží, ale nic se neděje, žena vstává a jede se dál. V Sapě jedu už jako místní – po chodníku a s palcem na klaksonu.

Vrátíme stroj a jdeme na večeři. Máme pochoutky z grilu, sušené maso a rýži připravovanou v bambusu, moc dobré. Večer je v centru trh, je zde i hodně horských kmenů, včetně Hmnogů. Většina ale nejsou originál Hmongové, ale pouze převlečení místní vesničané.

Malé, ospalé děti sedí na obrubnících a prodávají veškerou veteš. Které holčičce je více než pět, má na zádech přivázané nemluvně.

oltář v chrámu u lanovky polévka psí distribuce baterek kostel v Sapě
oltář v chrámu u lanovky polévka psí distribuce baterek kostel v Sapě

23.4.

Jdeme na pěší tůru, kolem vodopádů do hor. Procházíme krásnou vesnicí s bambusovými vodními mlýny. Je opravdu strašné vedro. Nebrali jsme moc vody s tím, že já budu pít stejně pivo a nejdeme na dlouho, případně koupíme. Podle mapy v mobilu najdu parádní zkratku, která nám ušetří spoustu času a sil a vyhneme se ostatním turistům.

Pak najednou, netuším, jak k tomu došlo, nějak nevím, kde jsme. Potkáme nějakého Němce, který praví že tam odkud přichází, nic není. Zastavíme tedy u nějakého potůčku a osvěžíme se. Vyrazíme pak do kopce, kde tuším hlavní silnici do Sapy.

Cestou potkáváme vodní buvoly a další zvířectvo. Jdeme správně, ale kopec je poněkud příkřejší a delší než ukazovala mapa. Svádím to na záměr Vietnamského ministerstva války, že zanesli do map chyby, aby zmátli případné útočníky. Chválím jejich strategii. Holka neodpovídá, je na mě nasraná a je jí blbě. Dám jí i svou vodu a jdeme pomalu, se zastávkama. Pak konečně - silnice! Zastavíme taxi a poručíme si do Sapy. Jen co se rozjedeme, prásk! Rána až to s námi hodí. Z protisměru do nás třísknul další šofér. Taxikář je z celé situace nesvůj, vystupujeme a obhlížíme auto, viník nehody činí totéž. Pak si něco řeknou, zamávají si a jedeme dál.

Necháme se vysadit u naší oblíbené hospůdky s balkónem a výhledem na hory. Kupujeme dva litry vody a několik piv a koukáme se pořádně zavodnit.

Večer se opět flákáme po Sapě a na pokoji balíme věci, zítra se přesouváme až do Saigonu.

na výpravě vodní mlýny hory hory
na výpravě vodní mlýny hory hory

24.4.

Náš bytný nás hodí na autobusák. Jedeme do Hanoje, tam vystoupíme na dálnici (nic neobvyklého, lidé běžně nastupují do autobusu na dálnici), spolu s jakýmsi indem chytneme taxi a jedeme na letiště za 200K, Ind přispěje.

Letenky nemáme, buď poletíme zvlášť, nebo až v půl šesté. Tak kupujeme na 17:30. Jako obvykle holky batoh necháme odbavit, můj vezmeme jako příruční. Zapomenu v něm nožík, čímž rovnou otestuji bezpečnostní systém hanojského letiště, když mi bodrý soudruh můj perořízek vyhodí :( No, co už.

V 19:40 jsme v Saigonu. Dáme si večeři a jdeme na pivo a pak na pokoj.

Zjišťuji, že do tunelů Cu Chi (úkryty Vietkongu z války) se pořádají i půldenní výlety, zvažuji, že bych zítra ráno jel, ale nakonec to zavrhuji.

25.4.

Jsme ubytovaní kousek od místa, kde jsme spali poprvé. Takže už to tady dobře známe, hned po ránu vyrazíme na obchůzku města, co jsme nestihli prve. Mrkneme se k chrámu, katedrále i k Paláci sjednocení. Tam v parku k nám přistoupí čistič bot a vrhne se mi k nohám, i přes mé odmítání mi vyčistí boty. Tak výborně. Chce 100K říkám, že ne, že jsem nic takového nechtěl. Je nasraný, tak v rámci česko-vietnamského přátelství nabízím 20K. Nasere se ještě víc. Tak na něj houknu, že teda zadarmo a ať zmizí a dvacku schovám. Vidí, že to myslím vážně, tak si ještě s vděkem tu dvacku vezme.

A pak zase na trh jako minule. Je strašlivé vedro, dusno, vlhko…

Večer sedíme u hlavní cesty a pijeme jedno pivo za druhým, důstojné rozloučení s Vietnamem.

běžná dopravní situace palác sjednocení loučení s Vietnamem
běžná dopravní situace palác sjednocení loučení s Vietnamem

26.4.

Pobalíme věci, díky bookingu máme prodloužený check out, tak zajdeme ještě na nákup posledních suvenýrů a pak už na autobusák a na letiště. Poslední nudle v letištní restauraci a letíme. Přestupujeme v Kuala Lumpur a v Amsterdamu, kde máme záměrně dlouhý přestupový čas (cca 14 hodin)…


Amsterodamské intermezzo

Do hlavního města Nizozemí přilétáme brzy ráno, jsme docela v pohodě, spali jsme. Umyjeme se a vláčkem z letiště dojedeme na hlavní nádraží.

Pro návštěvu hlavního města země tulipánů jsme si nemohli vybrat lepší termín. Zrovna skončila tzv. King´s night a začíná King´s day. Nizozemci tuto noc propijí a až se vzbudí, pijí znova přes den. Ve městě to podle toho vypadá, všude je docela bordel, před jedním z barů probíhá menší šarvátka. Dáme nějakou snídani v pekárně a já do ručky plechovku s pivkem a projdeme historické centrum. Kurvy za výlohami ještě spí, vidíme jen jeden kus a ta je ještě nějaká jetá.

Město se začíná pozvolna zaplňovat. A naštěstí se také trochu otepluje. V rozpáleném dusném Saigonu jsem si vzal pouze kraťasy, dlouhé kalhoty jsou někde v útrobách letiště, spolu s odbavenými zavazadly. Po prohlídce města zamíříme zpět na nádraží, kde se sejdeme s kamarádkou Anežkou, která zde studuje.

Jelikož točené pivo stojí 6 euro a cigareta trávy pouze tři, je jasné, čemu dáme přednost. Procházíme se, prohlédneme bleší trh, pak posedíme na travnatém plácku s velkým nápisem Amsterdam, zajdeme na oběd, zastavíme se na ulici na jakési technopárty, popovídám si s nafouknutým balónkem a pomalu míříme zpět k nádraží, letadlo nečeká. Celé to cestování na mě nějak doléhá a začínám být strašně ospalý. Po rozloučení s Anežkou jedeme na letiště a hurá domů. Po cestě se vzpamatuji a ospalost sedne zase na holku. Tu už to nepustí.

King´s day u kanálu oranžové vlasy :) posezení s kuřivem
King´s day u kanálu oranžové vlasy :) posezení s kuřivem

V Praze nás zastaví celník a ptá se, odkud jedeme, co jsme tam dělali a jestli nevezeme nějaké potraviny, cigarety, výrobky tradiční medicíny, drogy, atd… Vzhledem k tomu, že smrdíme trávou, máme v batohu každý půl kila sušeného masa a já asi deset krabiček cigaret, tak samozřejmě říkáme že ne. Pak už jen domů a hurá spát!