Thajsko a Kambodža

Po loňském povedeném výletu na Filipíny vyrážíme znovu do jihovýchodní Asie, ale o trošku blíže. Do Thajska a Kambodži. Jedu jen já s Petrou, nyní už manželkou. Z důvodu levných letenek odlétáme tentokrát z Vídně v pátek 24.2.2017 Letíme s jordánskými aerolinkami s přestupem v Amánu, hlavním městě Jordánska. Tam máme čas téměř sedm hodin a ten trávíme zevlováním po letištní hale, karetní hrou Battleship a hledáním obchodu s levným alkoholem. To poslední jmenované se nedaří a tak čas utíká proklatě pomalu.

Konečně nadchází čas odletu. Čeká nás téměř devítihodinová cesta do hlavního města Thajska – Bangkoku, na letiště Suvarnabhumi.

Mapa naší cesty :) kotě a Budha
mapa naší cesty kotě a Budha

25.2.

Tam dorazíme kolem třetí odpoledne místního času. Nasvačíme se přímo na letišti a vyměníme nějaké peníze. Nyní se potřebujeme dostat do centra města, poblíž ulice Khao San, kde máme zamluvené ubytování v penzionu Green House. Na letišti sjíždíme do nejnižšího patra a za 45 B kupujeme žeton na nadzemní vlakovou dráhu.

Kurz jsme přepočítávali následně: Za našich 75 kč jsme dostali cca 100 bátů.

Cesta na konečnou stanici – Phaya Thai trvá asi půl hodiny a jelikož je dráha postavená cca 20 m na městem je při cestě krásný výhled. Z klimatizovaného vlaku vystupujeme do již známého asijského vedra a dusna. Než se vymotáme ze stanice, potkáme jakousi paní, která se ptá odkud jsme a kam máme namířeno. Je to dobračka a radí nám, že taxi na Khao San nemůže stát více, než 500 B. Děkujeme a jdeme chytat taxi. Jednoho ukecáme na 400 B a hodí nás až před náš Green House.

Dáme sprchu a vyrazíme do ruchu velkoměsta. S pivem je to tu mizérie - v hospodách stojí lahváč kolem 100 B, v Seven eleven pak 45 – 70. Mají i jakési podivné poloovocné pivo za 33 B, ale to je velmi, velmi hnusné. Jediná útěcha je, že jde o lahve 0.65 l. Žízeň je ale věčná, čili se nedá nic dělat.

Zde je třeba zmínit jeden nešvar, který se nám v celém Thajsku vyskytuje. Alkohol zde nekoupíte po celý den, ale pouze mezi 11 – 14 a pak mezi 17 – 24. V mezičasech pak lednici s chlastem zamknou řetězem, případně vám pivo u kasy odmítnou namarkovat. Mrzutost! Nedají se ani uprosit žíznivým Evropanem, takže za to asi budou nějaké vysoké pokuty.

čekání na nějakou dobrotu v areálu chrámu Wat Pho ležící Budha
čekání na nějakou dobrotu v areálu chrámu Wat Pho ležící Budha

26.2.

Vstáváme brzy, jsme zblblí časovým posunem. Vyrážíme na roh do Seven eleven pro snídani. Pak chodíme po chrámech, kterých je zde opravdu mnoho. Koukneme se i ke královskému paláci, ale je tam hrozně moc turistů. Dovnitř tedy nejdeme, ale raději se vydáváme do dalšího chrámu Wat Pho, kde se nachází největší zlatá socha ležícího Budhy. Pak vyrážíme přes řeku k dalšímu slavnému chrámu Aurum wat, jehož fasáda je složena ze střípků keramické mozaiky.

Zpět se vracíme opět přívozem, rozhodneme se vystoupit na jiné zastávce a trochu se ztratit, ať je nějaké dobrodružství.

Večer se stavíme v nějaké cestovce, Petře zatím nepřišlo na mail potvrzení o letenkách do Siem Reap, kam máme pozítří letět. Tam nás pošlou přímo do kanceláře Air Asia, která je přes cestu. Paráda. Holčina za přepážkou nám vytiskne potvrzení o nákupu letenky, na pondělí 27. S klidným svědomím jdem na pivko a jídlo opět se potloukáme po Khao San, popíjíme a pojídáme. Je zde spousta nalitých Američanů a dalších lotrů z celého světa, takže nás to tady baví. Když čekám v miniaturním Seven eleven u lednice frontu na lahváčka, jelikož nějaká banda cizinců si neumí vybrat, začne prodavačka na nerozhodné zákazníky blikat baterkou a cosi křičet. Mne si bere stranou a vydává mi mou oblíbenou Archu z jakési soukromé lednice.

Stravujeme se na ulicích, v restauracích je jídlo dražší. Na ulici se dají nudle, nebo rýže s masem pořídit za nějakých 40 – 50 B, špejle s grilovaným masem (kuře, ryba, mleté kuličky, párek, divné věci atd.) stojí cca 10 B.

ministerstvo obrany u chrámu Aurum wat ...a co nejvíc tím třísknout!
ministerstvo obrany u chrámu Aurum wat ...a co nejvíc tím třísknout!

27.2.

Ráno pobalíme věci a vyklidíme pokoj. Bágly schováme v hotelu na recepci. Dnes volíme výlet na Zlatou horu a chrámy kolem ní. Původně chceme jít jiným směrem, ale mísní nás varují, že na náměstí a v okolí paláce probíhají protivládní demonstarce a že je to velmi nebezpečné (Thajci jsou vskutku veselý národ, jednou za cca dva roky svrhnou vládu, přičemž zemře pár lidí a nastolí jinou, aby měli pak zase co svrhnout, vše za dohledu milovaného krále. Zkrátka není žádný prostor pro nudu.).

Ze Zlaté hory se plavíme jedním z mnoha kanálů, které jsou lemovány chudinskými čtvrtěmi. Z odpadní roury u břehu cosi vystrkuje hlavu a krk, nejdříve myslím, že jde o velkého hada. I převozník na loďce nadšeně ukazuje na bestii, aby si jí všichni všimli. Později se z internetu dozvídám, že jde o varana skvrnitého. Podle velikosti hlavy mohla mít ta mrcha přes metr, prý jsou přemnožení a jednou ročně je chytají a odvážejí kamsi za město, kde je vypustí.

Vystoupíme z loďky a vracíme se pěšky (doufaje, že varan zůstal v rouře a nejde po nás) směrem zpět ke Zlaté hoře a pak k našemu ubytování. Vyzvedneme batohy, najdeme taxi a hurá na letiště. Jde o jiné, než na které jsme přiletěli - menší, na druhém konci města. Dobu čekáme ve frontě na check in a až na nás přijde řada, nastává nečekaný problém... holčina za pultíkem kontroluje pasy, i potvrzení letenky a něco nesedí. Pak ukáže prstem na datum... Na naši obhajobu, 27. Feb a 27 Mar vychází oboje na pondělí... Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, v honbě za levnými letenkami jsme je koupili na příští měsíc. Proto Petře nepřišlo to potvrzení... Kurva co teď? Jdeme to řešit ke stánku Air Asia, letenky nám vymění na nejbližší možný let do Siam Reap, zítra v 11 a.m.. Bohužel již nejsou v akci, taky aby jo, na druhý den. Musíme doplatit dohromady cca 2500 Kč. Mé židovské srdce pláče, asi si něco udělám... asi hůl a někoho zabiji.

Co teď dělat? Je šest večer, trávit noc na letišti se nám nechce. Pátráme tedy po hotelu, ten v hale je hodně drahý a na informacích říkají, že levné hotely jsou na Khao San, odkud jsme přijeli... hodný securiťák, ochotný pomoci nás tedy vyvede ven, kde po nadchodu přejdeme dálnici. Předá nás partě motorkářů, aby nás odvezli k nějakému hotelu o kterém ví. Moc se nám s nima jet nechce, museli bychom se rozdělit a kdo ví, co je to za partu, i když vypadají v pohodě. Čili nabídku odmítneme a vyrazíme pěšky. Míříme dál od letištní haly. Letiště zde není umístěné jako třeba v Praze, daleko od města, ale je hned u obytné čtvrti. Mijíme čínský chrám a přejdeme kanál s hnusnou vodou. Pak zahneme vpravo. Spatříme tři bělochy, které doběhneme a ptáme se, kde jsou ubytovaní, nejdříve se nás bojí, ale pak dobře poradí cestu k hotelu.

Tam se tedy ubytujeme, cena je vyšší než je zvykem, cca 1 000 B za oba. Vzhledem k tomu, že taxi od Khao San stálo cca 250 Kč(ale to jsme hodně smlouvali), tak je cena stejná a ještě ušetříme čas v taxíku a hledání volného pokoje. Hotel je to tuze krásný, nový. Řekl bych, že nejlepší ve kterém jsme na naší expedici spali. Dáme si do pokoje věci a vyrážíme ven na jídlo a obchůzku. Thajsko a vůbec celá jihovýchodní Asie je plná toulavých psů. Při cestě zpět do hotelu na nás smečka těchto zvířat v uličce vrčí, naštěstí však nic jiného nepodniknou, ale jelikož nemáme očkování na vzteklinu, není to příjemné...

bydlení podél kanálu chrám pod Zlatou horou noční Bangkok, kousek od letiště
bydlení podél kanálu chrám pod Zlatou horou noční Bangkok, kousek od letiště

28.2.

Ráno vstaneme a jdeme vrátit klíče na recepci. Ptáme se, zda je někde poblíž fotograf (do Kambodži jsou třeba ke vstupnímu vízu dvě průkazové fotografie). Recepční ihned vysílá nějakého chlapce (všichni Thajci do 50ti let vypadají jako chlapci) za roh, aby se podíval, zda má fotograf otevřeno. Nemá, nenaděláme nic.

Dojdeme na letiště a na informacích nám sdělí, že nás vyfotí v tom drahém hotelu. Neváháme a jdeme tam. Řekneme sýr a jdeme se odbavit. Vše tentokrát probíhá v pohodě.

Let trvá necelou hodinu a jelikož nemáme tužku nestihneme vyplnit papíry pro imigrační v Kambodži. Zkouším poprosit Inda sedícího vedle mne, zda nám půjčí vlastní tužku. Ale nereaguje, asi nerozumí, i když mu to naznačím. Spíš si ale myslím, že je to jelito.

V Siam Reap vystupujeme na malém letišti a dojdeme do haly. Vyplňujeme další papíry, vízum a dokumenty o proclení a kdoví co ještě. Pak do fronty. Je to tu docela na dlouho (cca 3 hodiny), možná dobře, že jsme letěli ráno. Vízum stojí 30 dolarů. Dáte jim pas a jde se zase do jiné fronty čekat na vrácení. Tam sedí chlapík a vyvolává národnosti, případně jména a rozdává pasy do davu, kdo přijde, ten bere. Následují otisky prstů. Poté vyzvedneme zavazadla a hurá ven z letiště. Stojíme frontu na tuk tuk a po zaplacení pevné částky (platí se zde v dolarech) nám přidělí drožkáře, který nás odveze k hotelu. Nabízí ještě možnost, že nás zítra vyzvedne a odveze do Angoru za 25 dolarů. Toto je vhodné odmítnout, jelikož je to hrozně drahé. Lepší je se domluvit s někým ve městě.

Hotel máme pěkný, bohužel bez klimatizace :( ale velký větrák stačí. Vybalíme a jdeme se mrknout na střechu, kde je bazén! Dáme pivko (malé za 2.5 dolaru...) a koupačku. Pak vyrazíme do města. Ochutnáme pečeného hada a velkého pavouka, za dolar kus. Během vlády Rudých Khmérů byli pavouci často jediné jídlo, které lidé měli.

Posléze najdeme noční tržnici, zde něco pokoupíme, popijeme a jdeme spát.

Před naším hotelem jakási parta u motorky pije pivo, pozdravíme se a jeden nám nabídne zítřejší výlet do Angoru. Domluvíme se na 13ti dolarech (chlápek dopoledne chtěl 25…) s tím, že nás bude vozit po chrámech až do odpoledne. Popiju s nimi a see you tomorow.

dobrota pavoučí dobrota hadí... ...a ještě jedna
dobrota pavoučí dobrota hadí... ...a ještě jedna

1.3.

Ráno nás vyzvedává náš kumpán ze včera s tím, že nemůže jet (asi to s klucíma včera přehnali), tak přivezl bráchu, který nás poveze. Jde o super chlapíka, příjemný, ochotný, paráda. Přijíždíme nejdříve do místa, kde koupíme vstupenku – 37 dolarů na osobu... tý vole... Co se dá dělat. Pak už jedeme na chrámy. Do prvního největšího – Angor Wat se musí v oblečení, které zakrývá ramena a kolena (hlavně ženy, u mužů to tolik nevadí). Pak chodíme po dalších chrámech, mezi těmi vzdálenými nás vozí ten chlapík. Opravdu to stojí za to. Velké chrámy jsou většinou hodně v obležení turistů, ale v těch menších jsme někdy i sami. Je ale hrozné teplo, což se asi nedá nic dělat.

Večer opět vyrážíme do města a cestou zpět k hotelu vidíme místní popeláře, někdo si řekne, co je na tom, ale i to je zde zážitek. Veliké popelářské auto jede po silnici docela slušnou rychlostí a asi pět malých popelářů vybíhá do různých směrů, kde se povalují nádoby a pytle s odpadem. Celé to působí jako podivná chobotnice, kde každý z popelářů je takové chapadlo. Za hlasitého řevu malých pracovníků a úprku krys házejí odpad do auta, občas se netrefí, nebo se pytel roztrhne. Co vypadne, nechají ležet na silnici. Hlavně rychle, aby se pomyslné chapadlo stihlo vrátit. Celý cirkus po chvíli mizí v zatáčce za zvuků tříštěného skla a řevu jede dál.

hlavní velký chrám Angkor Wat uvnitř Angkor Wat jeden z větších chrámů-Banteay Samre
hlavní velký chrám Angkor Wat uvnitř Angkor Wat jeden z větších chrámů-Banteay Samre

zapomenutý malý chrám návštěvníci chrámového komplexu další fotky z chrámů
zapomenutý malý chrám návštěvníci chrámového komplexu další fotky z chrámů

2.3.

Ráno kolem sedmé nás u hotelu vyzvedává minibus a čeká nás pětihodinová cesta na jih do hlavního města – Phnompenhu za 10 dolarů/osoba. Tam nás hned chytí tuktukář a jelikož vidí, že máme batohy, myslí, že jsme právě přijeli a nemáme přehled o cenách, nasadí cenu hodně vysoko. Leč mi se nedáme a panáček musí hodně slevit. Až potom má tu čest nás odvést do hotelu :).

Hotýlek je tuze pěkný. Je brzké odpoledne a tak se vydáváme na oběd. Dáváme si nudle a rýži s masem hned na rohu. Paní dává do jídla i vejce, která leží od rána na přímém slunci. Ale jelikož jsme každý den dobře promazaní slivovicí a pojídáme probiotika, nic to s námi nedělá. Dáme pár piv, najíme se smažených brouků, moučných červů a žab a projdeme po městě. Kolem chrámů a královského paláce. Zbývá snad jen poznamenat, že v obchodě mají malé pivo za 0.5 (místní) – 3 (dovozové) dolary.

Národní muzeum v Phnom Penhu stánek s ovocem večeře...
Národní muzeum v Phnom Penhu stánek s ovocem večeře...

3.3.

Míříme do muzea genocidy, chceme jet busem, který dle internetu jezdí, ale nikdo z místních o žádné zastávce nikdy neslyšel. Tak jedeme tuktukem za 3 dolary. V muzeu zajímavá podívaná. Bývalá škola, kde zemřelo během vlády Pol Pota a Rudých Khmérů 17 000 lidí. Přežilo pouze 7. Jeden z nich v areálu muzea prodává knihu, kterou sám napsal. Tuk tukem se vydáváme zpět na hotel (hodí se vzít tuk tuk dál od muzea, pokud jej vezmete přímo u vchodu, bude o dost dražší). Cesta zpět vyšla na 2.5 dolaru.

Pak navštívíme moc pěkný královský palác (nutné dlouhé kalhoty a zahalená ramena) a jdeme se projít kolem Mekongu na promenádu. Vyplašíme krysu v křoví (celá jihovýchodní Asie je plné krys, já mám z těchto zvířat strach a bytostně se jich štítím, tyto situace pro mne opravdu nebyly lehké...).

Pomalu míříme na hotel. Chlapík po cestě nám šeptem nabízí trávu a potom i nějaké tvrdší drogy, ale jak v Thajsku tak i Kambodži si s těmito kratochvílemi raději nezahrávat.

věznice S21-Tuol Sleng, muzeum genocidy královský palác v Phnom Penhu nábřeží Mekongu
věznice S21-Tuol Sleng, muzeum genocidy královský palác v Phnom Penhu nábřeží Mekongu

4.3.

Ráno nás opět vyzvedne u hotelu minibus a jedeme dál na jih do města Sihanoukville k moři. Máme hotel přímo na pobřeží, majitel je jakýsi Němec, je velmi přátelský a zařídí nám spoustu věcí. První den se koupeme, pak dáme večeři a procházku.

5.3.

Jedeme na výlet, který nám zařídil náš Němec, říkáme mu “šéfík”. Plujeme lodí na šnorchlování a ostrov Koh Rong.

Při šnorchlování si, i přes botu, holka vrazí do nohy bodliny z mořského ježka. Nejdříve si říkáme, že to vyřešíme až se vrátíme, ale jak tak pajdá po lodi, všimnou si jí kambodští námořnící a ptají se, co se stalo. Tak jim to popisujeme. Okamžitě vědí, co mají dělat. Petra si sedne a jeden z námořníků jí začíná plácat přes chodidlo. Aha, říkám si, nějaké zaklínání, aby se do těla nerozšířila infekce, proč ne. Pak si nechá přinést velký kuchyňský nůž. Petra bledne... Zkouším vtipkovat a ptám se, zda vezmeme nohu u kotníku či až u kolene. Poté další z mořských vlků přináší jehlu a niť. Petra se už s nohou skutečně loučí, nejsem si jist, zda bude režná niť stačit na zastavení tak masivního krvácení z amputované nohy. Muž s nožem začíná poplácávat střenkou chodidlo. Aha, další šaman. Pak bere do špinavých rukou jehlu a snaží se bodlinu podebrat. Petra žádá před zákrokem desinfekci, jeden z lodníků ihned chápe a přináší neomylně led. Poté už bodá do nohy. Vyndat bodlinu se nepodaří, přesto lékařům poděkujeme. Prý to vyjde pak samo.

Pak dostaneme na lodi oběd, mořské plody, maso, rýži a další.

Dojedeme na ostrov, kde je velké teplo, tak se koupeme na nádherné pláži. Plechovka piva stojí dolar, kokosový ořech dva. Po návratu k hotelu zjišťujeme, že i přes trička a krém jsme docela spálení. Ještě po městě sháníme odvoz zpět do Thajska. Je to mrzuté, protože jsme to zase tak nějak nechali na poslední chvíli, tudíž už jsou přímé spoje (za 27 dolarů) vyprodané. Naštěstí nám náš šéfík sežene od nějakého svého známého dopravu až na Kambodžské hranice za super cenu.

moře při západu slunce na ostrově ostrov Koh Rong holka na houpačce :)
moře při západu slunce na ostrově ostrov Koh Rong holka na houpačce :)

6.3.

Ráno nás vyzvedne tuk tuk a jedeme. Bus má zpoždění hodinu, tady nic neobvyklého. Pak ještě zastaví na benzínce a řidiči něco řeší s dalšími lidmi u zavazadlového prostoru. Jdu se s nějakým německým chlapíkem podívat co se děje. Ti frajeři přerovnali batohy a nyní do ušetřeného místa cpou naležato docela velkou motorku a nějaké stavební nářadí, nad čímž se podivujeme a Němec si to natáčí na mobil. Poté už vyrážíme rovnou na hranice. No rovnou, se zastávkou na oběd je to skoro šest hodin. Kolem třetí zastaví bus na silnici a řidič ukáže dopředu se slovy “border” a otevře dveře (hranice mezi Thajskem a Kambodžou jsou neprůjezdné), takže bereme batohy a jdeme. Opět nám na kambodžské straně berou otisky. O kus dál vedle boudy pomalované maskovacími barvami parta vojáků maluje na betonový plácek velké H pro helikoptéru. Pěšky přejdeme území nikoho a v thajském okénku vyfasujeme papíry pro imigrační. U stolků je plno a tak si to chci vyplnit u pultíku. To se velmi nelíbí vojákovi se samopalem a žene mne zpět (nevědomky jsem nelegálně vstoupil do Thajska). Omluvím se a jdu ke stolku (z amerických filmů je známo, že s lidmi, kteří mají samopal s bajonetem není radno se dohadovat). Vyplníme, počkáme až celník sní banán a jsme vpuštěni oficiálně do země. Hned nás odchytne chlapík a kam že to jedeme. Nabídne nám dobrou cenu za odvoz do přístavního města Trat, tak to bereme. V autě nás jeden spolucestující pozdraví slovy “Tobrý ten”. Dáme se do řeči a je to Němec, který má v Praze kamaráda. Ptá se na pivo v Kambodži, českou filharmonii, atd.

Dorazíme do města, přesedneme na malý náklaďáček s lavicema a ten nás už hodí do přístavu. Tam koupíme zpáteční jízdenku na trajekt a až k našemu hotelu na ostrově. Vyrážíme k lodi, řidič je veselá kopa, s každým se objímá, jako by mu to tam vše patřilo.

Na trajekt nás však už nechtějí pustit, náš řidič tam něco vyřizuje, moc nevíme o čem se dohadují. Pak teda nakonec jedeme, sedím u posuvných dveří, které rychle za jízdy zavřu. Šofér cosi huláká, domnívám se, že mu šlo o to, abych nevypadl z auta do moře, ale nakonec byl možná nasraný, že jsem mu s těma dveřma moc bouchl, nevíme. Nu, míříme trajektem na ostrov.

Ostrov je velmi kopcovitý a minibus má co dělat, aby vůbec ty příkrké silnice vyjel. K ubytování dorážíme za tmy, paní na recepci nás uvede do chatky, vyženeme malé gekony a vyrazíme na nějakou večeři a pivko. Toto městečko vypadá jako klasické prázdninové letovisko, stánky, obchody, dokonce i obchoďák Makro. Zajímavé jsou bary plné přitažlivých prodejných děvčat. Ty ale vynecháme.

Všude na ostrově je spousta Rusů, krysy nikde nevidíme, ale ono to vyjde podobně, jen na ty hlodavce je možná v konečném důsledku pěknější pohled...

výhled na moře
výhled na moře

7.3.

Ráno se vydáme na pláž. Jsme tam přes poledne schovaní ve stínu. Hlídám čas a když v Tescu odemknou lednici, dojdu pro gamzu. Není nad to vylézt z moře a spláchnout sůl z pusy studeným lahváčkem.

Odpoledne radši trávíme v chatce, nechceme být v horku venku. Holce je trochu divně, ale na večeři vyrazíme. Petra se potom radši vrátí do ubytování, pro živočišné uhlí a aby měla blízko porcelán. Já ještě koupím pivko a projdu se. Prodejná děvčata v barech dělají jako zkažená, když vidí samotného muže...

8.3.

Zase den jak korálek. Dopoledne se povalujeme v naší chatičce, raději i přes oběd a poté jdeme k moři. Koupačka. Pak se k nám přimotá toulavý, zablešený, krásný pes. Pravděpodobně ke mně cítí jakousi náklonost a sedne si na osušku. Od teď je to můj Pes! Hlídá nám věci, zatímco se koupeme, je to šikovný Pes. Skočím pak do Tesca pro další piva. Sedíme na pláži, slunce pomalu zapadá, moc pěkná panoramata. Pak se mi můj Pes někde ztratí. Škoda ho, ale měl jsem chvíli vlastního psa.

Koh Chang – Sloní ostrov já a můj Pes!
Koh Chang – Sloní ostrov já a můj Pes!

9.3.

Ráno jsme domluvení, že si půjčíme motorky od té naší paní domácí – “paňmámy”. Přistaví nám na rozdíl od loňských Filipín automatický skůtr a dokonce vyfasujeme i helmy, opět na rozdíl od Filipín. Beru to zodpovědně, takže ani nepiji pivo jako obvykle na rozdíl od Filipín. Nahodím motorku a zkusím se projet, abych dostal stroj do ruky. Člověk po roce mašině odvykne. Paňmáma na mou jízdu kouká nejdříve s nedůvěrou, poté s vyloženou obavou. Nevím, zda o nás nebo o stroj. Uklidňuji jí nevhodně zvolenou frází “it is easy, be quiet.” Nevěří mi. Ale odjíždíme.

Thajci mají jeden takový nešvar. Jezdí vlevo. Což se hlavně v křižovatkách občas poplete. Naše jízda budí místy úsměv, místy respekt a někdy dokonce strach.

Stavíme se ve sloním útulku, kde pečují o staré a nemocné slony, nebo naopak o malé sloní sirotky. Pro jednoho koupíme misku s ovocem a krmíme ho.

Zastavujeme se vykoupat na jiné pláži, přemýšlíme, že se koukneme k vodopádům. Ale vstup stojí cca 500 B pro jednoho a vzhledem ke končící dovolené a tenčícím se financím vynecháme.

Dojedeme až na druhý konec ostrova k majáku. Tam dáme zase koupačku, oběd a jedeme zpět. Musíme dávat pozor, protože po cestě běhají opice a občas i psi. Vrátíme se zase do našeho městečka a ukážeme se paňmámě. V jejích očích spatřím skutečnou radost, že vidí mne, Petru a mašinu v pořádku. Zamáváme a jedeme zas dál, směrem k přístavu. Z původního plánu kouknout se ještě na delfíny, kteří prý bývají k vidění sejde, protože bychom to už do tmy nestihli. Tak se alespoň řádně projedeme, mrkneme se k čínskému chrámu po cestě a jedeme zpět. Stavíme se na naší pláži na poslední koupačku a jsme tam opět skoro do tmy. Pak odevzdáme mašinu a jdeme, jako už obvykle, na večeři a pivo. Také kupujeme jízdenku na zítra z Tratu (ten přístav na pevnině) do Bangkoku.

holka a slůně pláže na jihu ostrova pláže na jihu ostrova
holka a slůně pláže na jihu ostrova pláže na jihu ostrova

pozor, sloni! poslední koupačka :( poslední koupačka :(
pozor, sloni! poslední koupačka :( poslední koupačka :(

10.3.

V devět nás vyzvedne minibus a jedeme. Zase přes moře a pak pět hodin na sever směr hlavní město. Tentokrát nebydlíme v blízkosti Khao San, ale přímo na předposlední zastávce nadzemního vlaku city line. Čili se necháme vyhodit na Suvarnabhumi airport a odtamtud jedeme na zastávku Ratchaprarop. Sejdeme z dráhy dolů a najdeme náš hotýlek. Ubytujeme se a vyrazíme do ulic velkoměsta. Najíme se a bloumáme po této neznámé části Bangkoku.

11.3.

Den odjezdu. Ráno dáme sprchu, pobalíme věci a necháme je na recepci v úschovně. Ptáme se na možnost platby kartou, panák tvrdí stejně jako včera, že to jde, ale momentálně jim nejde terminál. Prostě žádný terminál nemají, jen si to napsali na booking.com, aby nalákali hosty. Jdeme se projít po městě a utratit poslední peníze. Já je propijím a projídám, holka Petra bere spíše předměty trvalé hodnoty a thajskou masáž.

Narazíme na ohromný obchodní dům, má-li někde aliexpres výdejní sklad, je to právě zde. Několik pater o velké rozloze je nacpáno k prasknutí oblečením, obuví a dalšími všemožnými věcmi. O kousek vedle je podobné monstrum, ale s elektronikou. Ještě se projdeme po tržišti a míříme zpět do hotelu.

Opláchneme se u umyvadla a jdeme na city line. V pohodě dojedeme na letiště a čekáme na let. Přestup opět v Amánu, navíc i v Istanbulu, kde měníme i aerolinky, čiili musíme vyzvednout zavazadla a znova se odbavit. Nemáme na to tolik času, ale vše se zdaří a večer přistáváme v Praze.

výroba sladkostí Bangkok snídaně chutná a výživná...
výroba sladkostí Bangkok snídaně chutná a výživná...