Zápis z naší cesty na Filipíny sepsala holka. Považoval jsem za nutné jej rozšířit o své postřehy a doplňující informace. Ty budou v textu psány kurzívou.
1. den - středa 2.3.2016
Vydali jsme se na svou první větší cestu a to rovnou na Filipíny.
Sešli jsme se na letišti. Péťa s Dášou jeli rovnou z práce, Jára z domu a jihlavskou Péťu vezli rodiče. Po setkání na letišti Jára Pétiným rodičům slíbil, že na nás dá pozor a asi jako důkaz důvěry jim hned nabídl stáčené víno.
Víno ale udělalo své a v letadle ho přemohl silný pocit čůrání. Letadlo teprve ale vzlétalo, takže nemohl opustit své místo. Proto přišla na řadu PET lahev…
... lahev, měla úzké hrdlo, ale než jsme přistáli v Turecku, tak jsem uschnul jak já, tak i sedačka.
2. den – čtvrtek 3.3.2016
Mezipřistání jsme měli v Istanbulu, kde Jára koupil celou lahev Martini z obav před dlouhým letem do Hong Kongu. Let byl klidný a v Hong Kongu na imigračním jsme se seznámili z mladíkem, který byl z Gruzie. Což nám, při jeho výslovnosti, až po delší době došlo, že se nejedná o Georgia v USA. Jelikož tam s ním měli ale nějaké problémy, tak jsme mu raději utekli. Měli jsme i dost času k prohlédnutí tohoto obřího letiště. Mezi jednotlivými terminály jezdí vlaky, ale neměli jsme problém najít správný gate.
Zakoupil jsem si tam plechovku s pivem a slané rybičky v pytlíku, obé výborné!
![]() |
||
| mapa naší cesty | děvčátka a láhev |
3. den – pátek 4.3.2016
Po dlouhém letu jsme konečně vystoupili na letišti v Manile. Jelikož v ČR nemají Filipínská pesa, sháněli jsme již na letišti nějakou směnárnu a poté taxi do hotelů. Přímo na letišti nám místní „šerifka“ obojí doporučila. Zaslepení její uniformou jsme jí věřili a nechali se natáhnout. Taxi se nám zdálo hodně předražené, ale jelikož tam žádné další nebylo, usmlouvali jsme cenu alespoň na 1500 FP. Až poté jsme se dozvěděli, že běžná cena by měla být 400 FP. Na první noc měla jihlavská Péťa s Dášou jiný hotel než my, protože naše kamarádka letuška byla zrovna také v Manile a mohli jsme k ní do pokoje. Na hotely jsme tedy dorazili v docela pozdních hodinách a po dlouhé cestě řádně unavení. Každopádně my jsme ještě dlouho do rána s Markét vykládali.
Tuším, že jsem ani nešel spát. A vůbec, být poprvé v Asijském velkoměstě a jít spát by byl holý nerozum!
Po krátkém spánku za námi ráno přijela i Péťa s Dášou a všichni jsme se společně vydali do této obří aglomerace jménem Manila. Domluvili jsme se na prohlídku China town, která je zde nejstarší na světě.
Manila samotná je šílená. Pro někoho neznalého jihovýchodní Asie je to úplně jiný svět. Člověk je obklopen neustálým hlukem, prachem, na zemi je spousta odpadků a to vše asi v 90% vlhkosti. Během prohlídky města jsme viděli několik extrémů – od krásně upraveného čistého parku, přes stoku plnou odpadků, ve které už jen chyběla plující mrtvola, až pro nás nejhorší zážitek z celých Filipín. Malého chlapce ležícího jen v trenkách v mezipodlaží nadchodu, kluk byl úplně mimo a vedle něho lahev s toulenem. Byli jsme jediní, kteří se nad tím pozastavili a přemýšleli, jestli mu nějak pomoct. Dle lhostejnosti místních jsme ale usoudili, že se bohužel nejedná o nic výjimečného. Problém s narkotiky je po celých Filipínách a současný prezident Rodrigo Duterte přislíbil velký boj proti tomuto. Bohužel jeho zásahy jsou až příliš horlivé a umírají jen další lidé. Celkově Manila na nás neudělala příliš dobrý dojem a už jsme se těšili na klidnější ostrov. Letenky jsme si stihli koupit během prohlídky města díky wi-fi u Starbucks a na odpočinek a případný spánek zbylo v hotelu u Markéty jen hodina. Markét nám přenechala velkou hotelovou postel, tak jsme se tam i s holkama všichni čtyři nasoukali.
Mě se Manila líbila, rozličné pouliční jídlo, chaos, přeplněná metra, kde vám u vstupu dělají namátkově osobní prohlídku, smrad, hluk, vlhko, vedro...
|
|
|||
| Manila | Manila | kluk chytá kohouta | zas to žrádlo |
4. den – sobota 5.3.2016
Přeletěli jsme na ostrov Cebu, ze kterého jsme pokračovali trajektem na menší ostrov Bohol. V přístavu jsme byli již v ranních hodinách, takže byl dostatek času, než vypluje nová loď. Na místě jsme si koupili jízdenky a prohlíželi okolí. Nutno podotknout, že se zde zdržovalo několik opravdu zajímavých persón a „kuchyní“. Myslím, že kdyby z toho něco pozřel kdokoli, kdo ještě nikdy neprodělal tyfus, žloutenku a jim podobné nemoci a neměl tedy už v těle nějaké protilátky, tak ten by se už návratu domů snad ani nedožil.
Po připlutí na Bohol si hned v přístavu najímáme taxi, jehož řidič nás ubezpečuje, že přesně ví, kde hledat naše ubytování. Samozřejmě neměl ani tucha, ale statečně s námi poměrně dlouho bloudil po ostrově. Když se konečně doptal místních a nás vysadil před ubikací, uvítala nás velmi milá paní domácí a předala nám náš apartmán. Bohužel jsme si po dlouhé cestě nemohli dát ani sprchu na probuzení, protože na Boholu je často black out a bez elektřiny nešlo žádné čerpadlo na vodu. Každopádně dobrá žena viděla čtyři ukodrcané Evropany a hned přiběhla s barelem pitné vody, kterým se prý můžeme umýt. Byla nám hanba tím příliš plýtvat, proto jsme se rozhodli jít prvně na pláž. Díky bloudícímu mužíkovi s taxi jsme už věděli kudy jít. Pláž je úplně nádherná a jsme z ní nadšení – cesta se opravdu vyplatila. Dali jsme si i první kokosové šťávy a užívali si nádherného místa. Večer už jsme jen slupli nějaká masíčka na špejlích, kteřé místní grilují na ulici a krásně unavení jsme šli brzy spát.
| snídaně | domek místních | malé kokosové palmy |
5. den – neděle 6.3.2016
Dneska jsme chtěli trochu prozkoumat ostrov, ale Dáša se necítí dobře, takže jsme se rozhodli pro odpočinkový den a přepravili se na druhou pláž Alona beach. Tato pláž už byla více turistická, takže jsme mohli už nakoupit domů první dárečky. Po pláži jsme ale pokračovali o pár desítek metrů dál, až jsme si našli místo s vystavěnými altánky poskytující stín. V jednom z nich jsme se uvelebili a měli nádherný výhled na moře s typickými filipínskými loděmi a dětmi hrajícími si na voru. Místo opravdu nádherné, nejkrásnější pláž a moře jaké jsem doposud viděla a podmořský svět bohatý na plno korálů, rybek a hvězdic všech barev.
Večer se Dáša rozhodla raději zůstat na ubytování a my tři jsme se vydali na nějaké masíčko, z grilu. Na špejlích můžete nalézt opravdu všechno. Od hlavy se zobákem až po tenká kuřecí střívka. Však co by ne – když už to nebožátko muselo zemřít.
Nakonec jsme zakotvili v nedaleké hospůdce s improvizovaným karaok, které je na Filipínách opravdu oblíbené. Zpívá se všude a všichni. Ať již děti vracející se ze školy, nebo chlápci na večerním pivku. V hospůdce jsme se seznámili s jedním Slovákem, který po Filipínách cestoval se španělským kamarádem. Ten však šel brzy spát a my čtyři jsme šli navštívit místní diskotéku. Mnoho lidí tam sice nebylo, ale zase jsme viděli místní gaye, které byste jinak na ulici asi nespatřili. A kromě gayů tam bylo docela poznat, jak hodně jsou na Filipínách rozšířené drogy. Paříme ve velkém, ale Jára musí navštívit toalety, kde dle jeho slov zažíval poslední hodinku. Během této jeho poslední hodinky dojde k jistému extempóre s Kanaďanem, které zde asi nebudu zmiňovat.
Ještě se tam s námi seznámila místní 17letá servírka, která si hned brala kontakty na FB. Jestli chce být v kontaktu se všemi cizinci, které potká, musí už mít pěknou sbírku „kamarádů“
6. den – pondělí 7.3.2016
Naše paní domácí nám sehnala kamaráda Maria s dodávkou, který nás povozil po ostrově. Byli jsme na Chocolate hills, dále v osamoceném domečku s anakondou a tukanem. Navštívili jsme park s nejmenšími opičkami na světě - nártouny a také motýlí farmu. Motýlů tam ale příliš mnoho nelétalo k čemuž nám průvodce řekl, že je na ně moc teplo. V tom případě nevím, kdy nebude. Ještě jsme se uprostřed ostrova zastavili u řeky, jenž tam jsou vzácnosti, přes kterou vedly rozklepané mostíky. Poslední zastávkou byl kostel a pomník se vzpomínkou na španělsko-filipínské přátelství z roku 1565.
Po návratu domů jsme se ještě s Péťou a Járou vydali na naší bližší pláž. Na pláži jsme si objednali k jídlu ryby, ale k našemu nemilému překvapení se jim vůbec nepovedly a byly vysušené. Večer jsme se všichni pustili do zdlouhavého hledání ubytování na námi dalším plánovaném ostrově Siquior. Nebylo to úplně jednoduché a rychlé, jak jsme si mysleli, takže jsme už ani nestihli zajít do karaoke baru na domluvenou schůzku s kamarádem Slovákem.
| holka s hvězdicí | pláž | Chocolate Hills | Blood Compact |
7. den – úterý 8.3.2016
Ráno vyrážíme do přístavu, kde ale zjistíme, že nám ujel jediný trajekt toho dne. Proto se vydáme taxíkem zpátky na Panglao, kde chceme usmlouvat místí, aby nás převezli. Nakonec se nabídl pan taxikář, že má známého, který nás odveze. Usmlouvali jsme ho na 900 P na osobu. Na Alona beach nás zkasíroval jeho známý a vedl k lodi. V půli cesty se otočil a mazal pryč, že je hned zpátky. Járu jsme za ním hned vyhnali a ten se mu celou dobu držel v patách. Chlapík si tedy pod dohledem koupil cigára a dovedl nás k lodi. Tam už čekali asi otec se synem, kteří vůbec nemluvili anglicky, ale přebrali si nás a vyrazili na širé moře. Po cestě jsme viděli delfíny, ale moc klidu jsme neměli, přeci jen jsme sami na širém moři se dvěma chlápky, kteří s námi nepromluví ani slovo.
Loď zakotvili asi 200 metrů od břehu, kam jsme se museli do neznáma přebrodit. Šli jsme tedy kousek po pláži až jsme narazili na nějaký resort, u kterého zevloval řidič tricyklu. Ten nás převezl do Kiwi dive resort, který byl naštěstí nedaleko a měli tam volné dvě chatky. Po ubytování jsme se šli koupat a šnorchlovat. Odpoledne jsme si zajeli ještě do městečka Larena, kde jsme navštívili místní tržnici, obchůdky a dali si večeři v restauraci.
| náš lodník | odliv | rybí trh |
8. Den – středa 9.3.2016
Dneska jsme si přispali a rozhodli se pro odpočinkový den na pláži, respektive u našich chatiček, které stály přímo na pláži. Zažili jsme úžasné šnorchlování a relax, protože jsme zde byli prakticky sami a ani v blízkém okolí se nenacházely žádné hotely. Až večer jsme se prošli do nejbližšího obchůdku a stále pokračovali v odpočinku
9. Den – čtvrtek 10.3.2016
Zůstáváme v Kiwi dive resortu a půjčujeme si motorky, kterými vyrážíme na průzkum ostrova. Hned po vyjetí, ale musíme řešit, kde sehnat benzín, protože kluk s holkou dostali stroj s prázdnou nádrží. Naším prvním cílem jsou vodopády, které tvoří kaskádová jezírka a jsou fakt nádherný. Motorky jsme zaparkovali na vyhrazeném parkovišti, kde nás místní upozorňovali, ať si během koupání hlídáme své věci, protože mezi stromy se pohybuje dětský gang, který krade odložené cennosti. Takže se při koupání střídáme a Jára si i zaskáče s místními z přidělaného lana.
Poté jsme pokračovali dál do středu ostrova k velmi starému a velkému stromu, pod kterým byla vodní nádržka s okusujícími rybkami rufa rufa. Prvně ječíme smíchy, pak si zvykáme a pak Péťa fňuká, protože rybky objevily její záděru a tu trhají. Po této pedikúře pokračujeme malými silničkami stále do středu ostrova až do vesnice St. Antonio, což má být vesnička šamanů. Dáša se rozhodla nechat si od místní šamanky vyléčit její nemoc, která jí provází od začátku naší cesty.
Šamanka nás pozve k sobě domů, Dášu posadí doprostřed jedné z místností na židli, pod kterou umístí doutnající uhlíky, přes Dášu přehodí chlupatou a možná i zablešenou deku. Poté na ní začne mazat olej a cosi si mumlat. Zajímavé je, že jí neruší televize z vedlejšího pokoje - možná spoléhá a západní medicínu, protože nějaké prášky jsou hned na poličce nedaleko. K této šamance zůstaly skeptické asi jen obě Péti, protože jak Dáša tak i Jára si od ní ještě koupili každý jeden amulet za 500 P.
No, rozhodně můj maulet má nezměrnou moc! Vyžádal jsem si ochranu přímo proti zlu z lesů. Talisman nosím na vandry, když spíme pod širákem a s žádným démonem, lesním běsem, či hadími lidmi jsem neměl v temné noci problém! Takže určitě dobrá koupě a spokojenost!
Z této vesnice se vydáváme ještě do hlavního města ostrova, kde si nakoupíme ovoce, oříšky, pivo a rum. Zpátky na naše ubytování se vracíme už za tmy a zjišťujeme, že holkám nesvítí světlo, ale naštěstí to už je jen kousek.
Ještě k tomu rumu, jde o Tanduay rum, placatka, cca 0,4l stojí kolem 40 PHP, což odpovídá asi 20 kč. Není náhodou, že kdykoli se kupovalo pivo, bral se i rum!
10. Den – pátek 11.3.2016
Zůstáváme v Kiwi dive resort a jen se na poslední noc musíme přestěhovat do jiné velké chatky. Přes internet si kupujeme ubytování v Oslobu a letenku z Cebu do Manily. Celý den zůstáváme v resortu, kde popíjíme shaky a objednávávme si masáže na něž nakonec dojede jenom u Dáši a jihlavské Péti. Jára se povaluje a čte si na kanapíčku před chatkou, kam si k němu přilehne místní kočička a vegetí si tam společně. Ještě hodně šnorchlujeme, protože je to tady opravdu nádherný. Všichni jsme už dokonce viděli i mořského hada! Jára dokonce za ním různě plaval a snažil se ho dohonit. Takže po zjištění, že se jedná o jedno z nejjedovatějších zvířat na světě na jehož jed neexistuje protilátka, byl docela překvapený.
| Kiwi dive resort | krásný pokojíček z prvního dne | u vodopádu |
11. Den – sobota 12.3.2016
Náš místní známý Bird, kterému samozřejmě říkáme Pták, nám domluvil loď do Oslobu, kde chceme strávit 2 noci. Loď se nám zdá velmi drahá, ale Pták nás pořád přesvědčuje, že je dvoumotorová a rychlá. Vydáme se tedy na cestu a Jára si libuje, jaké je super počasí pod mrakem. Což sice je, ale znamená to taky velké vlny. Dáša si skoro hned lehá a Péťám se od půlky cesty začne dělat špatně. Kvůli vlnám je problém i se zakotvením u břehu, což už holka nevydrží a párkrát si odplivne do moře. Poté až začneme řešit, jak se z lodi dostat na břeh a nenamočit si veškeré věci. Ze břehu nás pozorují místní, kteří se ochotně začnou vrhat do vln a pomáhají nám odnášet batohy na souši. Pak naskáčeme do vody my a přbrodíme se na břeh. Potom nám i seženou tricykl, který nás odveze na ubytování.
Tentokrát máme opravdu skromné ubytování. Jedná se o jednu maličkou místnost, se dvěma dvoupatrovými palandami, které zabírají hned celé dvě stěny, čímž končí veškeré vybavení. Sociálky jsou společné. Jára je z toho naštvaný, ale po pár pivech a rumu s místními je s tím více než smířenější. Na ulici ochutnáváme různá masíčka a lilkovou směs. Uléháme velmi brzo, protože už na šestou hod ranní máme domluvený tricykl do Tan-Awanu, kde lze šnorchlovat se žraloky obřími. Jára ale cestuje z pokoje ven a zase zpátky a stihne se dost opít. Když se konečně vrátí, tak po krátké době spadne z horního patra palandy a když se sebere na nohy prohlásí: „Tak jsem se zvedl a šel!“ Po úplném procitnutí a vrácení do postele pořád zkoumá odkud to spadl a cože se to vlastně stalo.
Ano, ano, úbytko bylo tentokráte opravdu spartánské. V místním hospodo-obchůdku jsem se seznámil s majitelem, jemuž zavoněly dálky a tak si nechal vyprávět o mé rozné zemi a ledním hokeji. Dokonce mi představil i svého synka. A jelikož taťkovi asi kšeft sypal, byl synek jak koule. No popíjel jsem tam bytelně. Pivko Red horse. Pak jsem se dal do kupy i s ostatními štamgasty. Dobrá parta.
| Hurá směr Oslob! | pouliční hody | starý kostel |
12. Den – neděle 13.3.2016
Ráno jsme se domluveného tricyklu nedočkali, tak jsme si šli stopnou jiný. V Tan-Awanu už i takto brzy ráno byla masa turistů. Po školení, zaplacení a uschování věcí se vydáváme malou loďkou dál od břehu. Jelikož jsou žraloci na místě krmení, jsou u nás opravdu blízko. Z této „atrakce“ ale máme rozdílné pocity.
Jelikož je brzy ráno a my máme ještě zaplacenou 1 noc v Oslobu, rozhodneme se pro pláž, ale blízko ubytování žádná není. Tak bereme tricykl a chceme na nějakou odvézt. Bohužel v okolí Oslobu není žádná pěkná. Tak jsme na veřejné v dřevěných domečkách s milionem rezavých mravenců.
Večer jsme zašli na jedno k mému chlapíkovi přes ulici, ukázal jsem mu svoje děvčátka. Poseděli jsme, dali rum a pár piv, nic divokého.
| žraloci | žraloci | rybářské chatrče | naše ubytování |
13. Den – pondělí 14.3.2016
Tak, tento den už zápisky holky končí, čili to dopíši nějak já. Je to tři roky zpět a tak vyprávění, vyjma stěžejních okamžiků nebude tak podrobné.
Ráno se přesunujeme na sever, do města Moalboal. Tam bydlíme v krásném, rozestavěném hotýlku (proto ta nízká cena). Děckám zrovna končí vyučování, tak postávají kolem hotelového jukeboxu a provozují karaoke. Jedeme se vykoupat, pod hladinou plavou ohromná hejna sardinek. Večer se procházíme po ulicích a zapojíme se do hazardních her, které Filipínci rádi hrají. V hotýlku pak sedíme u piva a v hazardu pokračujeme s kartami a kostkami.
| sušení ryb | hejna sardinek | hazard |
14. Den – úterý 15.3.2016
Poslední den. Jedeme se podívat k vodopádům, moc krásné místo. Voda v jezerech je průzračně čistá, ale studená. Odpoledne pak utrácíme poslední peníze, děvčátka zamíří do blízkého nákupního centra, to mě neláká, raději sedím u hotelu pod slunečníkem a odpočívám. Přijel i nový host - Will, kanaďan, jehož rodina pochází z Číny. Dáme se do řeči. Mluví krásně anglicky, zřetelně, nemele, bez přízvuku. Povídáme o všem, ptá se na Filipíny, dnešní vodopády, potápění a spoustu dalších věcí. Bytelně popijíme, volím opět sváteční značku Red horse, silné místní pivo. Paní domácí mi na dnešek nakoupila velké lahve.
Když se děvčátka vrátí z obchodů, rozebíráme s Willem mou nadcházející svatbu. Jsme již poměrně nametení, tedy hlavně já, Kanaďan se šetřil, věda, že nemá enzym na spalování alkoholu. Posedíme tedy ještě s děvčaty. Při placení zjišťuji, že jsem propil všechny zbývající peníze na zítřejší cestu na letiště. A Petra že si za svůj zbývající díl koupila kabelku. Tuším, že mi říkala, že ta hotovost u mě je na zítra, ale na mou obhajobu, to jsem mohl říct i já jí, když šla nakupovat! Zítra jedeme velmi brzy a není kde hledat bankomat. Naštěstí nás zachraňuje jihlavská Péťa a založí nás.
Z mého pohledu nebylo od holky příliš zodpovědné koupit si za poslední peníze něco tak malicherného, jako taštičku a nenechat si finanční rezervu. Nahlas to ale samozřejmě neříkám.
| cesta k vodopádům | vodopády | na pláži |
15. Den – středa 16.3.2016
Vstáváme časně. Ráno teda dost bída, nevím, co jsem včera jedl, ale je mi blbě a jsem ospalej. Nu co se dá dělat, jdem na zastávku a nakonec místo autobusem jedeme tranzitem na sever, do města Cebu. Jelikož nás nabírají docela cizí lidé, mají děvčátka strach, tudíž mne žádají, abych dával pozor. Vědom si svého včerejšího selhání u láhve alkoholu přitakávám:
"Dobře tedy, máte dozajista pravdu, nepůjdu spát a budu celou cestu vzhůru!" Pravím odhodlaně. Po dvou minutách již oddychuji tvrdým spánkem.
Auto každou chvíli stojí a vysazuje, nebo nabírá další lidi. Na letiště dojedem v pořádku a včas. Letíme krátký let, do Manily.
Ve filipínském hlavním městě se hned v letištní hale ptám, zda je to terminál 1. Dokonce mu to i ukazuji na prstech. Chlapík odpovídá že ano. Máme asi čtyři hodiny čas, tak poleháváme a čekáme, až se na tabuli objeví náš let. Pořád nic. Jsou dvě hodiny do odletu a přichází Petra, že jsme podle paní u pultíku na jiném termínálu... Níže popsaná situace nechť vejde do dějin pod názvem "Manilský incident".
Paní na informacích nám skutečně řekne, že se nacházíme na terminálu 4. Tak to je chyba... Veliká chyba... Už je pozdě lamentovat nad tím, že jsme to zbytečně strávili dvě hodiny.
Vybíháme ven, kde stojí letištní autobusy. Zmatkujem, nervy jak prase. Podle paní u autobusu je to na první terminál více než hodina, podle dopravní zácpy a ta je právě v tento čas veliká. Ale i tak, autobus je již plný, vezme maximálně tři lidy s batohy, jsme čtyři! Honem k taxíkům. Někdy v tuto chvíli mi občas vynechá srdce a dostávám první mírný infarkt. Asi je zbytečné říkat, že nemáme peníze! Hlavně že máme kabelku...
Sedáme do taxi, já s šoférem dopředu, holky a paní od taxíků co umí anglicky dozadu, ten člověk jede jak blázen, dostavuje se druhý infarkt. Mezitím Jihlavská péťa vyplácí té paní od taxíků nějaké dolary. Tímto nás zachraňuje podruhé. Na 1. terminál přijíždíme cca dvacet minut před odletem. Předběhneme vstupní kontrolu, a rychle udělat udělat check-in. Naše přepážka má již zavřeno. Ha! Vše je ztraceno...!
Naštěstí se sem vrací nějaká žena, když nás vidí. Petra později tvrdí, že byla moc hezká a hodná. Odbaví nás a dává vědět do letadla, že ještě poletíme také. Praví, že nemáme mít strach a pospícháme. Pomalu se mi začíná rozbíhat zas srdce.
Ani se mi nechce věřit, že skutečně sedíme v letadle a míříme do Istanbulu. Tam přestoupíme do Milána a z Itálie už do Prahy.